Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CELESTE, parta z Lyonu, jako by už od svých začátků nechtěla patřit do žádného vyhraněného stylového kotce. A i když se u jejich děl často objevovala nálepka černého kovu, tito Francouzi se s takto jednoduchým zabarvením rozhodně nespokojí. Jediným zcela jasným a všezahrnujícím aspektem v jejich hudbě je živelná agrese a až brutální důraz, se kterým bloudí mezi několika hudebními škatulkami. A jestliže se black metal dal například na minulém albu považovat za nosný prvek jejich hudby, při zařazování jejich šesté desky „Assassine(s)“ už je třeba za hlavní vyznění označit trochu jiné vody. Bez nějakých stylových kotrmelců nebo přerodů povýšili CELESTE dříve dolňkovésludge metalové a post-hardcore prvky na základní stavební kameny své hudby. Ponechali blackovou živelnost, pompu a ostrý vokál, ale dali tomu pěkně dusivou sludge atmosféru i ostrou post-hardcore valivost. Těžké zamračené riffy a rotující motivy se jim podařilo dotlačit do podoby, která možná až překvapivě nachází hodně styčných bodů například s veličinou CULT OF LUNA.
CELESTE byli ale vždy ve svém výrazu ostřejší, drsnější a sludge složka tak zůstává poněkud v pozadí. Stěžejní je tuhá post-hardcore dusavost odkazující ke starým ISIS a pokud sklouznou do rozvláčnější polohy, například v „Nonchalantes de beauté“, dostávají se spíše někam k funeral doom hlubinám. V určité nervnosti projevu pak evokují podobnost se starými NEUROSIS a vyhrocenou uřvaností jakýsi příbuzenský vztah k belgickým AMENRA. S těmi má jejich hudba společného nejvíce, tedy pokud se u AMENRA zaměříme na období před „De doorn“, částečně i před „Mass VI“. Těžký nekompromisní přístup a vypjatý řvoucí vokál je silný spojující aspekt.
Na druhou stranu jako by se CELESTE báli uvolnit a polevit v napětí, trvalé vyhrocení je možná až kontraproduktivní v tom, jak neutuchající důraz nedovolí posluchači vydechnout a vychutnat si následnou smršť. A přestože vzdušná mezihra „(A)“ je celkem zdařilým pokusem trochu zvolnit, stále je plná nervních vibrací. Trochu tak chybí citlivé vybalancování nálad, které vždy zvládali NEUROSIS a CULT OF LUNA, ale i zmínění AMENRA, a díky čemuž se jejich díla dostala na stylový vrchol. To se Francouzům zatím bohužel nedaří, protože jejich nekompromisní přístup zjevně nedokáže oslovit tak širokou posluchačskou obec. Přesto dokázali na „Assassine(s)“ nabídnout velmi vyzrále působící skladby plné napětí a naléhavosti, takže by jejich dílo nemělo zapadnout do šedi průměru. Tam CELESTE ostatně nepatřili nikdy.
CELESTE velmi funkčně spojují black metal, sludge i post-hardcore do dusající naléhavosti vyšperkované vypjatým peklem vyřvávané francouzštiny. Rozhodně intenzivní a emotivní sbírka rozechvělých zpovědí.
1. Des torrents de coups
2. De tes yeux bleus perlés
3. Nonchalantes de beauté
4. Draguée tout au fond
5. (A)
6. Il a tant revé d’elles
7. Elle se répete froidement
8. Le coeur noir charbon...
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.